Dělám, co můžu

Na jednu stranu je to oblast nesmírně komplexní. Vezměme si například skupinu lidí, kteří mají problémy se sluchem. Když ji začneme zkoumat do hloubky, tak zjistíme, že ji dokážeme rozdělit na více podskupin –  prelingvální sluchová porucha, postlingvální sluchová porucha, nedoslýchavost atd. Například WHO dělí ztrátu sluchu do několika kategorií od lehké nedoslýchavosti přes středně těžké postižení sluchu až po úplnou hluchotu. Mezi důležité faktory patří to, jestli se daný člověk naučil řeč a jazyk, nebo ne. S oběma situacemi musíme umět nějakým způsobem pracovat, protože potřeby nebudou stejné.

Na druhou stranu může být implementace inkluzivního designu vlastně jednoduchá. Představte si, že máme za úkol otestovat použitelnost nějakého produktu nebo aplikace. Co nám brání mezi respondenty zahrnout několik lidí, kteří mají v některých ohledech specifické potřeby? Pravděpodobně nic. Co nás to bude stát navíc? Něco málo asi ano – musíme potřeby dopředu zjistit a třeba trochu přizpůsobit prototyp.

Možná budete muset svoje rozhodnutí před někým obhájit. Možná ale ne. Na workshopu padla myšlenka udělat to tzv. „punkově“ a respondenty do testování nebo výzkumu prostě zahrnout. Tak či onak, mohlo by vám pomoci následující. Je důležité si uvědomit, že specifické potřeby mohou být i dočasné (např. zlomenina). Zároveň pokud vymyslíme zlepšení pro jednu skupinu uživatelů, můžou z něj snadno profitovat i ostatní. Přitom to na první pohled nemusí být vůbec patrné. Na workshopu jsme se bavili o titulcích ve videích, které můžou kromě lidí s trvalými sluchovými problémy využívat například ti, kteří sledují video v MHD a zapomněli si zrovna sluchátka. Zazněl i příklad, kdy se jeden z páru chce v ložnici koukat dlouho na televizi, ale nechce tím rušit druhého, který chodí spát brzo. Vypnutý zvuk spolu s titulky situaci elegantně řeší.

Je evidentní, že inkluzivní design do procesů patří a řešení přístupnosti by se mělo stát integrální součástí produktů a služeb.